Útok titánů: Desatero titánského eposu

Crwácká manga o lidožravých obrech se dostává ke kulatému, desátému svazku!

Tak jo, i tentokrát to vyšlo. A to jsem se po minulém svazku obával, že si Isajama ukousl příliš velké sousto a že jeho nová, chlupatící se postava bude vrcholem jeho spisovatelského umu. Kdepak, tento japonský autor rozhodně ví, jak udržet čtenářskou pozornost… a ještě vám vrazit kudlu do zad! Ano, titánská havěť je rozlezlá naprosto všude!

Jedno se musí nechat. Tento svazek příliš nedrhne a tempo je parádní. Eren, Mikasa, Armin a Levi jsou tentokrát odklizeni do vedlejších rolí a více prostoru dostává zbytek kadetů ze 104. sboru, kteří tenhle prostor rozhodně potřebovali a také jej parádně využili. A i přes to, že chybí hlavní aktéři, scénář kropí jednu perlu za druhou a po několika menších příbězích se strhává kolotoč emocí, akce a velkých odhalení. Fakt jsem nečekal, že si oblíbím dvojici starších průzkumníků, kteří se až doteď skoro vůbec neprojevili. Zkrátka, dobře namíchaná chemie, emoce a sympatické konání. Na základně toho je tak úplně jedno, jestli si postavy jen povídají, vzpomínají či rovnou umírají, neboť to je stále zatraceně atmosférické a zábavné.

Zamrzí ale, že zážitek ze svazku není vždy konzistentní. Důvodů je hned několik. Za prvé jsem vůbec nechápal, proč musí být Sasha tak vyhrocenou postavou s důrazem na její žravost. Její boj o bramboru mi přišel jak vystřihnutý z nějaké parodie, včetně podivného souboje v chatce, který postrádal napětí a dynamiku. Jistě, závěrem se její lukostřelecká akce prokázala jako fungující scéna a dodala postavě vytoužené hrdinství, ale celkové podání bylo lehce pofidérní. Dalším velkým zklamáním je závěr, kdy sice budete naprosto v šoku, až zjistíte krutou pravdu o zradě, ale celá tahle informace a odhalení proběhnou skoro až nedopatřením, někde v pozadí jiného dialogu… což vzhledem k jejich důležitosti pro celý děj je, slušně řečeno, odfláklé.

U kresby je to jako vždy jak na horské dráze. Autor vyniká hlavně u velkoplošných kreseb a dramatických chvil, kdy se kresba zaměřuje na tváře a mimiku. U jedné dvoustránky, kdy Reiner spatří ve sklepě titána, jsem se div nezalknul, jak perfektně vystínovaná, nakreslená a atmosférická tahle vize byla. A takových momentů je hned několik. Jenže pak se zase najdou situace, kdy se vám chce až smát, neboť grotesknost z nich kape o stošest. Nedokreslené siluety, panely bez detailů, příšerná nerovnováha lidských končetin, podivné výrazy a občas až skicovitá kresba… to prostě nedělá dobrotu.