Útok titánů 11: Titáni si dávaj po tlamě

Jedenáctý svazek japonského megahitu je tady.

Už se za těch pár dílů dá odhadnout vzorec, se kterým autor Hadžime Isajama ve své sérii pracuje. A tak máme po šokujícím odhalení z minulého svazku díl, ve kterém se rozjíždí šílená řezničina. Eren se totiž musí vypořádat s dvojicí zrádců, kteří chtějí zmíněného hlavního hrdinu unést.

Pokud však doufáte, že se dozvíte proč, tak si nechte rychle zajít chuť. Ono, všeobecně platí, že žádné odpovědi se tentokrát konat nebudou a autor přihazuje naopak jen další a další otázky. A že těch tajemství už od začátku série je kupa? Očividně si s tím nikdo hlavu neláme…

První polovina svazku vám zabere jen pár minut. To z toho důvodu, že kromě masivní akce nebudete mít co číst. Minimum textu je však náležitě nahrazeno krásně rozmáchlou choreografií, která využívá titánských rozměrů a skutečně působí velmi pompézně. Celá akční pasáž by se dala přirovnat k té, kterou si můžete vybavovat ze sedmého svazku, kde Eren bojoval v lese proti Annie. I tady na vás autor chrlí jeden chvat za druhým, míru brutality, výbušné střety a dobře rozfázované tempo. Je to fakt jízda. Teda, pokud vám stačí jen tohle.

Druhá polovina totiž přehodí výhybku a snaží se chovat filozofičtěji. A zklamává. Pokud opomenete fakt, že se během těch dalších dvou kapitol nedozvíte zhola nic (snad jen náznak motivací nepřítele), jsou dialogy trestuhodně suché a nezábavné. Občas mi přišlo, že si jeden z aktérů prošel lobotomií. Až tak hloupě působí. Vše se tak točí v kruhu plném otazníků, neurčitých slov a náznaků, které už ale pomalu začínají iritovat spíš než cokoliv jiného. Nemluvě o tom, že výjimečně nefunguje ani otevřený konec. Zkrátka škoda.

Aspoň že kresebně se dá říct, že Isajama si vybral lepší chvilku. Jistě, najde se tu kupa panelů, které vypadají nedodělaně a až dětinsky směšně, ale svůj účel splňují a atmosféru rozhodně podporují. Předešlý svazek byl ale přeci jen o něco líbivější.