Temný a krvavý příběh o ghúlí komunitě v Tokiu rozšiřuje své komorní obsazení o víc postav a děj pomalu nabírá na obrátkách. Bruste drápy, budou se zakalovat útlocitní hrdinové.
Kaneki, který se kvůli událostem prvního dílu změnil z obyčejného studentíka na zpola lidského, zpola ghúlího hybrida, se snaží srovnat se svou novou existencí a faktem, že úplně nepatří ani do jedné komunity. Zatímco před lidmi se ale musí přetvařovat, protože by jinak skončil v klepetech protighúlí jednotky, jeho noví známí se zálibou v lidském mase jsou o něco vstřícnější. Netrvá ale dlouho a Kanekiho doba na sebereflexi končí; dvě ze zákaznic kavárny Anteiku, kde teď Kaneki pracuje s dalšími ghúly, totiž skončily v hledáčku policie. A ta ghúly preferuje raději mrtvé než živé.
Děj se zaměřuje na představení speciální policejní jednotky pro likvidaci ghúlů, některých jejích inspektorů a především praktik, které používají. V těchto pasážích se také dočkáme největší akce svazku – prvního střetu mezi ghúly a lidmi, kteří jsou schopni se jim bránit, nebo je jako v tomto případě dokonce aktivně lovit. Celá scéna je ale velmi krátká a milovníci epických bitev si budou muset počkat na pozdější díly. Tady totiž zatím stále hraje prim “obyčejnější” část ghúlího života, především každodenní chod Anteiku, a žádné kilometrové potoky krve se (zatím) nekonají.
Z hlediska postav je ústředním tématem druhého svazku mangy Kanekiho snaha zachovat si co nejvíc lidskosti – třeba tím, že nebude zabíjet a žrát lidi. Tenhle přístup se ale brzy ukáže jako naivní a neudržitelný, obzvlášť ve chvíli, kdy si konflikt ghúlů a lidí vybere první oběti na ghúlí straně. Skrz morální dilema však Išida může rozvíjet charakter svého hrdiny – nechat ho růst, pár věcí pochopit a nakonec se rozhodnout začít používat a vylepšovat svoje nové schopnosti, koneckonců jako každý správný hrdina v každé správné fantasy. A právě na tuhle cestu se Kaneki vydává díky událostem druhého dílu.
Kanekimu tentokrát v rozvoji zdatně sekundují i jiné z hlavních postav, především ghúlka Tóka, kterou má čtenář šanci tentokrát poznat o dost lépe a vyvinout si k ní trochu sympatií. Išida zde staví základ pro jednu z budoucích “vedlejších” linií příběhu, v níž Tóka bude hrát prim. Nejvíc ale uchvátí ghúlí holčička Hinami, jež na pouhých několika stranách dovede předvést víc lidskosti, než některé lidské postavy zvládnou v několika příštích svazcích – a to i přes to (nebo možná právě proto), že jedna z nejvýraznějších stran celého dílu ukazuje, jak se Hinami krmí.
Kresba opět zaujme svým důrazem na výraz postav a krásně koresponduje s příběhem – v decentnějších částech upřednostňuje jednotlivé charaktery a detaily jsou přítomné jen do té míry, jaká je třeba, ale zároveň se Išida na těch několika stranách, které mají šokovat, nedrží zpátky a např. scéna popravy či první části Kanekiho „tréninku“ nešetří explicitností. Perličkou na závěr je potom první představení Kanekiho ghúlí masky, která se stala symbolem celé mangy.
I druhý díl Tokijského ghúla je stále spíše úvodní, přesto ale svou sondu do ghúlího světa prokládá nemilosrdnými momenty, které utkví v paměti. Jako předkrm před hlavní porcí děje funguje na výbornou – namlsá, ale hlad po příběhu úplně neukojí.
Sui Išida: Tokijský ghúl 2
Vydal: Crew, 2016
Překlad: Anna Křivánková
Počet stran: 208
Cena: 199 Kč
