Komiksová erotika si k nám v poslední době nachází cestu stále více.
Což je v zemi, která se může plácat na ramenou tím, že tomuhle vesmíru dala génia libida Káju Saudka, zadostiučinění.
A na pohled krásné.
Barbarella, Druuna, vybraná dílka Jodorowského a mnozí další – a nově teď i Snění, komiks scénáristy Denise-Pierra Filippiho a ilustrátora Terryho Dodsona. Oproti některým z předchozích jmenovaných však v případě Snění nečekejte žádné vulgární porno a detaily primárních pohlavních znaků, ty z nejokulibějších panelů tohoto vkusně erotického komiksu spíš rozjíždějí na plné obrázky fantazii, než aby drnkaly na struny těch nejpřízemnějších pudů a vrozené zvrhlosti.
Viktoriánský (= s alespoň nádechem steampunku či secese) příběh, který přívlastek „fantastický“ nevztahuje jenom ke kresbě, ale i k tématu samotnému – takové je Snění.
Sošná protagonistka Coralína Doucetová nastupuje do nového zaměstnání – stává se guvernantkou sirého chlapce/lorda na jednom odlehlém sídle. Jenomže takřka nic není úplně tak normální, jak to na první pohled vypadá. Mladé lordstvo je sice fracek jako mnozí jiní jeho věku, ale s geniální hlavou, díky čemuž dokáže vytvářet a konstruovat mechanismy a zařízení, z nichž by se Da Vincimu zamotala Mona Lisa a Jules Verne by chytil nutkavou potřebu napsat dalších dvacet románů. Dům samotný taky není úplně normální a ani Coralína není úplně normální guvernantka.
A do toho ty sny. Sny, které si pro Coralínu přicházejí, sny jako vypadlé z pulpových románů – tu piráti, tamhle kanibalové, pohádkové hrady, jindy vládci orientu s naditými harémy. Sny, ve kterých je Coralíně souzeno stát se obětí, s čímž se děvče „na svou dobu“ poměrně emancipované rozhodně nehodlá smiřovat.
Po vypravěčské stránce Snění nepřichází s kdovíjak geniálními zápletkami, pointami nebo jinými finesami. Je to poměrně jednoduchá, přímočará povídka či lépe řečeno pohádka pro dospělé, která nenadchne, ale rozhodně ani neurazí. Nápady má příjemné, byť ne úplně originální (jako by Inception potkal Sucker Punch, přečetli si pár kapitol Freuda a omrkali pár posledních playmate), ale o ně jde nakonec až v druhé řadě. V té první je totiž kresba.
A že se ta Dodsonova povedla. Je líbivá, líbezná, libová. S dívkami, které spíše než 90:60:90 pracují s mírami 120:60:90, v secesí inspirovaném stylu – a že právě secese v mých očích nejvíce vyzdvihuje krásu té něžnější poloviny populace. V krásných, dobových šatech, nebo i bez nich – ale nikdy ne na balení kapesníku u stolu a strach ze slepených stránek, ale spíše dráždění playboyovského střihu.
Ono je to ve výsledku takové krátké, půvabné zasnění.
