Položili jste si někdy otázku typu: „Jak by to vypadalo, kdyby Třetí říše uspěla se svojí ideologií o nadčlověku? Jak by probíhala druhá světová válka, kdyby do ní zasahovaly nadpřirozené síly? Co všechno tajné služby ututlaly? Co ve skutečnosti stálo za úspěchem Německa v Ardenách nebo jeho porážkou v bitvě o Británii?“ Pokud chcete znát odpovědi, měli byste soustředit svou pozornost na Hořkou setbu od Iana Tregillise.
Schválně si spočítejte, kolikrát za rok se těšíte na nějaký film, který vás poté zklame. Pokud patříte mezi snadno nadchnutelné typy, jsou ta čísla někdy až depresivně vysoká. Občas se však stane pravý opak – film, od něhož jste mnoho nečekali, velice příjemně překvapí. To je pak jako dar z nebes. A tentokrát nás nebesa obdařila scifárnou Na hraně zítřka.
Vrána jako taková nebyla jen obyčejný comics. Byla to zpověď zlomeného muže, kterého ničil smutek ze ztráty milované osoby. Tahle Vrána je sice jiná, ale stále Vrána. A s ní přichází Soumrak bohů.
Pojem zombie původně vychází z haitského náboženského přesvědčení, které je zkratkovitě označováno jako woodoo, v populární kultuře je však postava zombie oproštěna od všech rituálních či náboženských konotací a stává se pouze monstrem lačnícím po lidském mase a lze ji srovnávat s upírem (dalším nemrtvým). Zdá se, že se zombie i jako slovo dostala do populárně kulturního podvědomí skrze anglosaský svět na přelomu 20. a 30. let minulého století. V roce 1932 účinkoval slavný Bela Lugosi ve filmu White Zombie, který odrážel původ mýtu v prostředí haitského woodoo. Tento film je prvním snímkem, v němž byla oživlá mrtvola pojmenována jako zombie. A následujících osmdesáti letech se toto původně okrajové monstrum stalo skutečně fenoménem.
Zamračený pohled jednoho oka. Nečitelný výraz pásky přes oko na druhé straně tváře. Popudlivý, protivný, drsný a nebezpečný. Takový je Nick Fury, jehož historie se začíná odvíjet právě teď.
Když jsem vloni za podtitul článku zvolil „Doufáme, že se sliby nesplní až o Vánocích“, netušil jsem, že mnoho z nich se nesplní vůbec. Letos tedy vydavatelé změnili postoj a do světa vyslali jen potvrzené zprávy. Těšit se snad můžeme na komiksy, které byly chystány už na minulý rok, ale i na nová díla, která by neměla českému trhu zůstat ukryta.
Po delší době se opět vracíme do starého dobrého města hříchu, tentokrát v jedenácti příbězích, případně mikropříbězích, v nichž potkáváme většinou staré známé. Některé povídky byly vydány již dříve časopisecky.
Harry Turtledove si libuje v různých alternativních historiích a často ve svých dílech využívá skutečné historické události, na které naroubuje své představy nebo naopak historické události převede do svého světa. Cyklus Svět ve válce je příkladem toho druhého. Své oblíbené dějinné údobí, tedy Druhou světovou válku, autor převedl do světa, jehož vývoj se, na rozdíl od naší technické společnosti, ubíral cestou využívání magie.
Harry Turtledove ve svých románech zabrousí tu do fantasy a tam zase do sci-fi. Píše od čistě fantasy knih ve stylu Videssosu a Zbloudilé legie až po vesmírné sci-fi a „alternativky“ jako je Světoválka a Kolonizace. Přitom často využívá motivů z naší historie a přetváří si je podle toho, jak mu vyhovují. U Světoválky se inspiroval Druhou světovou válkou, do které zakomponoval invazi mimozemšťanů. A čtenář pak už jen sledoval, co by se stalo, kdyby…