Nejspíš to ale není tím, že autorka je Australanka, ale tím, že je to žena. A to samozřejmě znamená, že nabízí zcela jiný způsob nahlížení na „zachraňování světa“, než je tomu u mužů.

V Ithanii kdysi dávno došlo k Válce bohů, po níž zůstalo naživu jenom pět bohů, kteří se spojili a vytvořili circliánské náboženství. Ale protože jejich možnosti, jak přímo zasahovat do běhu světa, jsou poměrně omezené, vyvolili si během století pět svých zástupců, Bílých, a ty obdarovali nesmrtelností a velkou magickou mocí.

Právě nejmladší z vyvolených, Auraya Bílá, je hlavní hrdinkou knihy. A jak už to tak bývá, dostalo se jí té obrovské cti zrovna v tu nejméně vhodnou dobu. V Ithanii se objevuje několik velice mocných, černě oděných čarodějů a z jižního kontinentu docházejí zprávy o tom, že kult falešných bohů, nazývaných Pentadriáni, chystá velkou invazní armádu. Auraya ani nedokončí výcvik a už dostává několik důležitých úkolů, je totiž třeba celou severní Ithanii sjednotit dříve, než dorazí nepřítel. A to není pro circliány tak jednoduché, protože jejich pověst není bez poskvrnky, při pronásledování čarodějů a snovačů snů totiž nejednali vždy v rukavičkách.

Bichle těchto rozměrů si samozřejmě nevystačí jenom s jednou dějovou linií, a tak můžeme sledovat pronásledování Divoké čarodějky Emerahl, zvané Bába, která se schovává mezi děvkami, vnitřní boj snovače snů Leiarda s jeho sdílenými vzpomínkami a boj sijského vynálezce s předsudky a omezeností své rasy. Některé z nich hlavní příběh vhodně doplňují, jiné s ním zase nemají nic společného a čekají na svou šanci v dalších dílech trilogie.

Kdyby šlo o klasickou epickou fantasy, tak bych tady napsal něco jako: A tady se rozjíždí kolo důmyslných intrik, soubojů a dějových zvratů. Jenže zde nic takového není, příběh je lineární jako přímka narýsovaná Pythagorem a jeho tempo je naprosto mizivé. To ale neznamená, že by se v knize vůbec nic nedělo.

Místo intrik tady máme složité mezilidské vztahy, hlavně lásku v podobě jako z Romea a Julie (Auraya a snovač Leiard, kteří musí svůj vztah tajit, nebo dvojice Sijů, jejichž lásce nepřeje jejich kmenové uspořádání), místo třeskotu mečů něco málo magických soubojů a místo děje neustálé rýpání se v psychologických dilematech hrdinů. Těžko tedy kniha uspokojí čtenáře toužící po megalomanských bitvách a zběsilé akci, ale o to vhodnější je pro ty, kterým chybí jejich pravidelná dávka emocí. Velkou výhodou románu je fakt, že děj vyvrcholí velkou bitvou a je víceméně uzavřený, takže pokud vám nebude styl autorky vyhovovat, nic vás nenutí kupovat si další díly.

Nakonec je ještě třeba se zmínit o několika dalších nestandardních věcech. Za prvé jde o obálku, která překvapivě není kreslená, jak bývá u fantasy zvykem, ale jde o povedenou fotografickou montáž. Druhým překvapením je nevalný překlad a nepozorné korektury. Osobně mě nejvíce zarážel výběr příjmení. Některá se přeložila, některá ne. Proč Danjin Kopí, ale Auraya Dyer? Překladatel by se měl rozhodnout, jestli jména překládat bude, nebo ne, a pak se svého rozhodnutí držet, a ne zůstat někde v půli cesty.
Zbytečně to kazí dojem z knihy, které by slušelo zkrácení o několik set stran, ale i tak stojí za zkoušku, protože jí nechybí ani originalita, ani několik zajímavých myšlenek o náboženství, které si autorka nikterak neidealizuje, ale zároveň ho ani prvoplánově nezatracuje.