Jestliže Sama čepel popisovala, kterak se hlavní aktéři (slovo „hrdinové“ je třeba v souvislosti s touto trilogií používat nanejvýš opatrně) scházejí a zaplétají do událostí, které dalece přesahují jejich dosavadní rozhled, Až budou viset je opět rozděluje a přivádí na nejroztodivnější místa. Což zavání nudou a předvídatelností, zvláště když jednotlivé linie patří na první pohled k těm, které jsme už mohli poznat v desítkách obměn.
Ovšem první pohled někdy klame. A v tomto případě dvojnásob. Styl knihy se totiž nezměnil a stále, překvapivě, platí to, co tvrdí oslavný citát na zadní straně obálky – kniha je to temná, ironická a cynická. Vlastně nemá místy daleko k velmi černé komedii.
Ano, máme zde město obležené velkou přesilou, se špatným velením a zrádci uvnitř hradeb a mužem, který má rozkaz město udržet za každou cenu. Máme zde tažení proti barbarskému nepříteli, kde se má mladý princ zocelit a získat slávu. Je zde i výprava, složená z těch nejnepravděpodobnějších spojenců, mířící na sám kraj světa za mocným artefaktem…
Jenže z provařených motivů se v Abercrombieho podání stává navýsost chutná krmě. Autor totiž vystavěl klasické zápletky, které ovšem ve správný okamžik se zlomyslným potěšením opustí, případně zcela postaví na hlavu. Ke slovu se dostává výše zmíněná ironie s cynismem. Bez prozrazení děje nelze onen vtip, s jakým autor podráží nohy čtenářskému očekávání, dost dobře popsat, ale snad postačí, když uvedu následující: Abercrombie nevyužívá postavy, aby naplnil stará schémata, ale právě naopak.

Kouzlo jeho knih spočívá právě v charakterech, které ony změny oproti klasickým zápletkám umožňují. První z mágů Bayaz – moudrý a mocný, pocházející ze stejného kadlubu jako Gandalf nebo Belgarat, ovšem pouze do doby, než se dozvíme víc o jeho minulosti, učiněných chybách a hlavně dokud mu nepovolí nervy. Bayaz není stoik, vulgarismy létají a lidé mohou přijít k ošklivým věcem… Konečně, o lecčems vypovídá už to, že mocný magický artefakt není ničím jiným než zbraní hromadného ničení a mágovy oblíbené průpovídky jsou typu: historie je od toho, abychom nedělali stejné chyby dvakrát – pokud není jiné cesty…
Major (a nyní již vlastně plukovník) West je sice mužem z lidu, a jako takový potenciální favorit mnoha čtenářů, jenže kladné body získává pouze jako profesionál, nikoliv jako lidská bytost. Naproti tomu kapitán Luthar je možná hejsek a sobec, ale překvapivě dokáže být sympatický právě tím, jak nezapadá do světa profesionálů, přestože se snaží.
Logen Devítiprsťák zase fascinuje svou schopností přežít, ale také tím, jak balancuje na hraně mezi postavou z grotesek (většinou i díky opakující se větě: jestli se dalo o Logenu Devítipsťáku něco říct…). Stejně tak jeho bývalí kumpáni, toho času pomáhající Království proti svým krajanům.
A samozřejmě Sand dan Glokta. Jaké známe inkvizitory? Rozhodně mezi nimi není ani jeden bývalý válečný hrdina, nyní mrzák, pro něhož je mučení druhých už pouhou rutinou. Zadané úkoly je třeba splnit a svědomí – inu, jak sám říká, nějaké má, ale tak vetché, že by nikoho neuchránilo ani před slabým vánkem. Nebo by tomu alespoň rád věřil. Každopádně je fascinující postavou, která dokazuje, že je skutečně úžasné, s čím vším se člověk naučí žít. Glokta je unavený a neustále trpí bolestmi, jinak než cynicky uvažovat neumí (vlastně, Logen by řekl, že je třeba být realistický – další z opakujících se vět, které dávají knize možná pobavené, ale rozhodně tragické zabarvení), ale pořád se drží toho, že je profesionál. Jeho prací je to poslední, co mu zbylo. Budí soucit, ale i hrůzu (a někdy obojí dohromady, jako například v závěru prvního dílu, kdy se ukázalo, kdo vlastně byl jím na začátku knihy mučený obchodníček).
V takových chvílích, a že jich i v Až budou viset je dostatek, máte sto chutí Abercrombieho provolat velmistrem. K tomu přispívá, že i když jsou postavy až mrazivě reálné v tom, jaké osudy a slabosti je pronásledují, dokáže Abercrombie navodit i skutečně fantasy atmosféru. V prvním díle to byla fascinující návštěva Tvůrcova domu, zde Bayazem vedená výprava napříč kontinentem, doslova do srdce historie. Dávná sláva, města obrácená v trosky, ale stále krásnější než mnohá jiná, vznešenost přírody, odkazy na Staré časy, války a nenávisti, které pořád ještě ovlivňují běh světa… Nebo v Gloktově linii děsiví Požírači. Druhý díl už se nemusí omezovat představováním postav, takže je řádně rozmáchlý a nabízí na každé stránce něco zajímavého. Magii, střípek historie, krutý žert, akci, temný osud, vytříbený cynismus.

Abercrombie ani na okamžik nenudí. I proto, že přestože se v knize setkáme s motivy cesty, nesoustředí se na ni, pokud není skutečně důležitá. Ideálním příkladem je Glokta – v závěru jedné kapitoly je povolán do hlavního města, aby jej právě tam zastihl začátek další. Čtenáři se dostane prostě pouze toho skutečně důležitého a zajímavého, žádné hlušiny. Pravda, ne každému sednou všechny dějové linie, ale od toho je kniha dostatečně rozmanitá, aby nabídla každému něco.
Kniha si prostě zaslouží pochvalu. Pravděpodobně nebude bojovat o žádná oficiální ocenění, ale rozhodně na ni jen tak nezapomenete. Nezbývá než doufat, že třetí díl vyjde co nejdříve (než se všichni vrátíme do hlíny…) a autorovi se podaří neshodit vysoko nasazenou laťku. Polaris měl vždy dobrý nos na zajímavé autory a trilogií První zákon si rozhodně ostudu nedělá. Stejně jako vkusnou obálkou a kvalitním překladem, který zachoval schopnost románu být napínavý, krutý i zábavný najednou.