Straczynski (17. 7. 1954) je uznávaný tvůrce nejen komiksový, ale je znám i z televizních seriálů Jake a tlusťoch, ale především z fanoušky opěvovaného Babylonu 5. V každém případě se jedná o vypsaného autora, který ví, co chce,  a pokud řekne, že na knize pracoval dvacet let, dá se předpokládat, že se nejedná o prvoplánovou všední četbu.

Jenže právě tak na první pohled Krajina půlnočních stínů působí. Popová a sladká kresba Garyho Franka a dokonalé počítačové kolorování na první pohled naprosto nekorespondují s obsahem. Ale možná to tak není. Krajina je jako mince, má dvě strany. A bylo by proto nerozumné domnívat se, že ani kresba nemá své opodstatnění. V druhé půli knihy se totiž zdá, že obsah a forma jsou více spjaty, že jsou jedním.

Ale stejně se zajisté najdou mnozí, kteří by preferovali kresbu například Michaela Zulliho (Sandman, Poslední pokušení), která působí expresivněji a korespondovala by již od začátku, jak je možné přesvědčit se v krátké povídce vytržené odkudsi z děje, kterou můžeme nalézt jako bonus na konci knihy. Jako námitku proti Zullimu můžeme zase říci, že jeho kresba není určena pro široké masy. Takže v protikladu zde stojí popovost a srozumitelnost. Kde je správné řešení se dá určit jen velmi těžko.

Podobné je to i s příběhem. Začátek je z klasické detektivky, záhy se ale obrací na zcela jinou notu. Straczynski začíná pracovat s archetypy. Je ale otázka, jak dobře se mu to povedlo. Krajina půlnočních stínů nemůže uniknout částečnému srovnání s Gaimanovým Nikdykde. Není to možné, v obou se nalézá svět pod světem, oba řeší propad ze světa viděného a všedního do světa surrealistického, pitoreskního. Gaiman zvládl atmosféru, ale je pravda, že se jedná o beletrii. Straczynski si vybral komiks a i přes jiné vysvětlení mezivěta – magický v Nikdykde, sociálně-psychologický v Krajině – můžeme vést diskuse o plochosti Krajiny v tomto aspektu. Bohužel dost k tomu přispívá i zmíněná malířská technika.

Je tu však ještě jedno vysvětlení. A to takové, že styl je zvolen zcela správně a má vyjadřovat klišé a „nalakované“ americké prostředí, tak konformní a tak moc ploché. Pokud tomu tak je, bylo by záhodno trošku více ironie pro snazší odhalení.
To, že o knize autor přemýšlel dvacet let, se dá rozeznat docela snadno. Dokonce se dá rozeznat i to, že chtěl sdělit daleko více, než se mu nakonec povedlo. Jak už bylo řečeno, Straczynski pracoval pro televizní seriály. Krajina půlnočních stínů působí přesně seriálovým dojmem, ale zdá se, že jste některé díly zkrátka nestihli. Jakoby autor vypouštěl kapitoly ne přímo související s dějem, ale přeci jen přinášející informace důležité pro pochopení autorského světa.

Udělal pouze tři výjimky a to u již zmíněné závěrečné povídky, která dosahuje sandmanovské velikosti v dokonalém vypointování. Další dva pokusy již tak povedené nejsou a donutí komiks ke zvolnění tempa a čtenářskému pocitu nenáležitosti. Je to okamžik, v němž se Straczynski snaží vysvětlit funkci a systém svého mezivěta, k čemuž použije i platónské podobenství o jeskyni, o jehož umístění zde můžeme také polemizovat.

Ale vysvětlení takové narativní techniky je docela prosté. Krajina půlnočních stínů BYLA zamýšlena jako rozsáhlý seriál. Původně byly v plánu další doplňující příběhy, další a další souvislosti. Bohužel však nakladatelství, jež Straczynskeho vydávalo, zkrachovalo. Proto se jedná o jakýsi artefakt z tušeného dalekosahajícího díla, u kterého jasně vidíme, kam až mělo růst. Je jen smůla, že se dokončení neuskutečnilo. Přesto po vícerém přečtení, po proniknutí do autorova záměru, budí úctu a obdiv.
Krajina dává doopravdy tušit obrovské množství stínů, přerůstá již tak obsáhlou knihu a nutí k zamyšlení o Straczynskeho světě. Ten hned na začátku opouští čas lineární a k vykreslení metafory používá čas cyklický. Motiv cesty je zde zacyklen také a nad dějem se zde proplétá křesťanský mýtus jako jemný had kouře. Všechny tyto motivy a spousta dalších pramení z autorových životních zkušeností, z jeho osobními zážitky se sektami a pouličním životem v USA. Proto se nejedná o knihu pro náctileté. K pochopení a uchopení je zapotřebí životní náhled, k němuž je zapotřebí dopracovat se zkušenostmi. Vztah hlavního hrdiny ke světu, v jeho žebříčku priorit, vyjadřuje jistou vyzrálost, přesto je však okolnostmi pozměněn a nastaven do konečného pochopení světa.

Stejně tak je to se Sraczynskim. Vidí svět zcela jasně, našel svou pravdu, kterou se snaží sdělit. Je jen otázka, zda je jeho pravda sdělitelná všem. Rozhodně se jedná o knihu s poselstvím. A jako u každého „velkého“ poselství je třeba otevřít široce oči a nechat je na sebe působit. Straczynski opustil moderní dobu, aby se vynořil v magickém čase, aby na troskách civilizace nechal znovu a znovu ožívat Lazara vyčkávajícího na smrt, aby anděl strážný putoval světem s člověkem, jenž ztratil svou duši, ale ještě stále má naději, kterou ostatním bere Ďábel potulující se ulicemi. Pokud Straczynski uspěje, naděje se vrátí.

Kniha obsahuje nejen román, ale celý seriál, jenž je pouze k tušení v půlnočních stínech. Třeba se autor vrátí a rozsvítí nad díly, které jsou pohlceny tmou. Tehdy se zajisté najdou další čtenáři, kteří rádi propadnou do mezivěta na druhou stranu metafory.

Nakladatelství Comics Centrum odvedlo obrovský kus práce. Jedná se o jedno z největších děl žánru, které bylo převedeno do češtiny. K tomu se jedná o první bezchybné vydání, tým si dal práci, aby opravil všechny autorské chyby, i redakční práce je velice čistá. Zarazí snad jen poznámka o nevhodnosti použitého výraziva pro děti do šestnácti let věku. Vulgarismy se v knize vyskytují asi jen na třech místech, ale jak bylo zmíněno, kniha nepatří náctiletým do rukou ze zcela odlišných důvodů. Krajina půlnočních stínů rozhodně není komiks určený pro jednorázovou četbu.