Nebudu chodit kolem horké krve. To zvláštní, čím mě Hitman na první pohled čapnul za bulvy, je nezvyklá kombinace psychologicky podchyceného antihrdiny pohybujícího se mezi gangstery, to vše zkombinováno se světem superhrdinů. I když velké množství vnitřních monologů ani zdaleka nedosahuje účinku této ohromné zbraně jako v Millerově Sin City, přesto i Hitmanovi dodávají monology správnou atmosféru a sepjetí čtenáře s hlavním hrdinou. (Tím se liší například od sterilně akčního Loba, jenž by se bez puberťáckých hlášek nikdy nestal takovým oblíbencem.) Když se do toho zamíchají superhrdinové, vznikne zajímavá směsice, s jakou ještě český čtenář neměl tu čest.

Ale pěkně od začátku. Hitmana vymyslel před deseti lety Garth Ennis. Garth Ennis. Slavného scénáristu známe již z prvního dílu jeho Punishera. Ten je ale mnohem mladší. Oba hrdinové jsou si podobní, ale Hitman by si mohl vyrvat srdce čtenářů snáze. Není totiž tak přímočarý.

Hitman oplývá nadpřirozenými schopnostmi – rentgenovým zrakem a omezenou mírou telepatie. Takže co by se mazal s kdekým, když si může vyšlápnout rovnou na superhrdiny? Jen ti mu jsou obstojnými protivníky. Nestřílí do každého, nezabíjí „ty dobré“. Mezi řádky ale jasně tušíme, že je problematické rozhodovat se během vteřiny, když na něho míříte zbraní, jestli je on ten hodný, nebo jenom tak vypadá. Takže s trochou ironie můžeme říct, že je to spíš zástěrka na klidnou duši. Já jsem ten dobrý, mějte mě rádi. To je prostě Hitman. S nikým se nemaže, ale image má skvělou. Ne tak mezi zloduchy či superhrdiny.

Ennisovi nechybí pořádná porce talentu na ironii a sarkasmus. I když ryzích hlášek bohužel Hitman neobsahuje mnoho, zvláště když je komiks až přespříliš ukecaný, z každé stránky na nás pomrkává krhavé oko scénáristovo – neberte to hlavně vážně!

BB/art, český nakladatel, vydal (ve spolupráci s Crwí) hned první dva díly dohromady v jedné knize. Takže se v titulu „Hitman“ setkáme s příběhy Běsnění v Arkhamu (tři sešity) a Deset tisíc kulek (čtyři sešity). Za 160 barevných stránek je těch 350 korun velmi slušná cena. V prvním příběhu se bez vělkých cavyků seznamujeme s dosud neznámým hlavním hrdinou. Na prvních pěti stránkách vyklopí všechno, co o sobě vůbec v tu chvíli vyklopit může, a hurá k první zápletce. Někdo si ho najme na odstranění letitého Batmanova nepřítele Jokera. Budete se divit – nebo ne? – ale Batmanovi se to moc nelíbí. Netěšte se na žádný celebrity deathmatch. Hitman se k Jokerovi pořádně ani nedostane. Dobře to vystihuje všudypřítomnou absurditu. Druhý příběh si už hraje s vícero motivy. Působí ještě více jako gangsterka a můžeme se jen dohadovat, na kolik je to parodie na konkrétní komiksová díla (Batman, Lobo, Sinister a Dexter), a na kolik prostě pravá tvář Hitmana. Konkrétně například superhrdina Nigtfist má plnou hubu dojemných řečí, které jako by vypadly ze starších naivních superhrdinských komiksů, přesto je všem, hlavně pak čtenářům, jen pro srandu. Je jen bezvýznamná loutka vlastních ideálů, po které v dnešním světě neštěkne ani Goofy.

Kresba není tak moderní, jako u Punishera, ale John McCrea také není žádné ořezávátko. Jeho kresba je rozevlátější, někdy působí až dětsky, přesto si bez ní Hitmana dovede představit jen málokdo. Udržuje totiž výborně atmosféru a McCrea si dokonce občas dovolí umělečtější okénko, než bývá v mainstreamovém komiksu běžné.

Hitman se zalíbí každému, kdo miluje akční komiksy plné humoru. Pokud vás už přestal bavit Lobo, přejděte na Hitmana. Pokud vám Sin City přijde příliš strohé či srdceryvné, je tady Hitman. Jestli vám přijdou superhrdinové z řady Comicsové legendy příliš stupidní, vybijte si nervy na Hitmanovi. A ještě k tomu máte prostor zamyslet se, jak je to vlastně s těmi dobrými a špatnými. Ale jenom v případě, že chcete. Tahle položka je čistě volitelná.

PS: Abych nezapomněl, duo překladatelů Kopřiva & Španihel si zaslouží jen chválu.